Šuplík Honzy Hučína

S Croozerem přes padesát

Nebylo to v obci, tak jsme si to mohli dovolit. I když, pravda, na vozíku je napsáno, že se má jezdit nejvíc 25 km/h. V tom pěkném sešupu naše dvojčlenná posádka se soustavou kolo–Croozer (dohromady přes metrák) vytočila rychlost 51,3 km/h. A to jsem to celé nechal rozjet z vesnice samospádem a dole začal brzdit poměrně brzo, protože přední kolo nemám ideálně vycentrované. Určitě by se dalo jet ještě rychleji.

Mám ten sjezd z Vysoké do Kolína moc rád. Na deseti kilometrech se na několik etap klesá o víc než 200 metrů, díky tomu jsem loni stihl v Kolíně vlak. Letos jsme na soustředění kvarteta jeli i s Magdou a Karolinkou. A v bohatě deštivém počasí jsme měli štěstí.

V pátek přišla silná přeháňka ve chvíli, kdy jsme zalezli do podchodu na kutnohorském hlavním nádraží. Zdržela nás skoro dvacet minut, ale pak pršelo zase až kilometr před cílem. A to jsme už byli v pohodě. Průjezd hezkým centrem Kutné Hory, táhlé stoupání přes Poličany, z východu zkratkou olíznutý Malešov a další stoupání kolem Sionu do Zdeslavic a přes les k Vidláku, dohromady dvacet kilometrů – ale do výšky plus 200 metrů.

Návrat v neděli se odbýval také přes vesničky, kolem mraky, ale vecpali jsme se do díry mezi nimi a překvapivě nezmokli. Na rozbitých silničkách Karolinka usnula a probudilo ji až zastavení na stopce pod Vysokou. Rychlostní rekord tedy prospala, ale nebála se ani v dalších sjezdech, které vedou do Opatovic a skrz Červené Pečky. I když tam jsem přibrzdil, abych neporušil pravidlo o nejvyšší povolené rychlosti v obci.

Možná jsem to měl nechat jet a máknout i na rovinách, protože jsme v Kolíně mohli nečekaně chytit jeden zpožděný rychlík, který měl nečekaně zavazadlový vůz. Takhle na nás zbyl osobák, ale zase se dítko mohlo proběhnout uličkou. A v Praze už zase nepršelo.