Šuplík Honzy Hučína

Pěšky na letiště

Normální je jet taxíkem. Nebo na kole?

S ulehčením jsem vyběhl schody od přednáškového sálu a vypadl ven. Třídenní nuda a trápení na školení skončily, teď už jenom cesta domů.

Byly čtyři odpoledne, odlet ve čtvrt na osm. Jenže z té části Hamburku to bylo do centra krkolomně daleko, a stejně bych musel hned jet zase zpátky. Popíjet kafe ve školicím centru se mi nechtělo. To radši dojít na letiště pěšky.

A vlastně... proč ne?

Není to daleko, nanejvýš čtyři kilometry (viz mapa). S batohem na zádech a taškou přes rameno bez problémů. Jenom hned na začátku trefit Sengelmann-strasse, a pak rovnou za nosem.

Zjistil jsem tak pár zajímavých věcí. Třeba že na všech křižovatkách, i když je to čtyřproudovka se slepou uličkou, jsou semafory. Ty pro chodce mají dvě červená světla a jedno zelené (německá důkladnost – kdyby se jedno červené porouchalo). Půlka chodníku patří cyklistům, kteří tu jezdí i za tmy, naopak chodci skoro žádní.

A u letištního terminálu dlouhé stojany pro kola. Zajímavá představa – dojet si na kole na letiště a po návratu si ho zase vyzvednout.

Čtyři kiláky mi propláchly hlavu od blbostí, které se do ní předchozí tři dny ukládaly. Skoro bych byl ochoten ty ztracené dny i odpustit. A přelet nad nočním Hamburkem byl kouzelný, hlavně tím, že už mizím pryč.