Šuplík Honzy Hučína

Nechci do školkýýý

Jednou to přijít muselo. Návrat z venkovské idyly s dvěma staršími kluky do šedi velkoměsta se asi Karolince nelíbil. Tak proč nezkusit trochu vzdoru ráno v želvičkové třídě. Chci domůůů, nechci do školkýýý. Naštěstí paní učitelka si ví rady a v poledne už dítko mělo v hlavě návštěvu v muzeu (nejspíš policejním, je to nejblíž, ale není to divné?) a příběh zlobivého medvídka Brumly z přiložených omalovánek.

Ale proč doma v opozici nepokračovat? Proč zůstávat v postýlce jen proto, že to máma přikáže? Proč si nepovytáhnout šuplíky z velké komody a nezkusit, jestli mě udrží jako schůdky? Proč na sebe tu komodu nepřevrhnout a neotestovat, že sloup podpírající spací patro v ložnici padající nábytek náhodou na poslední chvíli zastaví? Proč neprudit i během nákupu a nedožadovat se splnění všeho, co mi proletí hlavou? A proč nevynadat večer rodičům, že si nemůžu jako obyčejně v postýlce číst jen proto, že se lampička odpoledním pádem z komody rozbila?

Nervy byly na pochodu, ale z posledních sil jsme to ustáli. Naštěstí Karolinku ještě přepereme a zmínka o tom, že svatý Mikuláš a Ježíšek všechno vidí, taky zabírá. Už si totiž umí odříkat zbývající měsíce do Vánoc, takže ví, že to zase jednou přijde. Tedy – pokud budou i nadále andělé strážní umisťovat do cesty padajícím skříním solidní opěrné sloupy.