Šuplík Honzy Hučína

Z posery revolucionářem

Kdybych se na vhodném místě a ve správnou chvíli zmínil, jaké společenské události se o mě otřely, možná bych býval proklouzl do vysokých funkcí. Nebo bych se stal aspoň uznávaným disidentem. Posuďte sami: nikdy jsem nebyl v Pionýru ani v SSM, v létě 1989 jsem podepsal Několik vět, 17. listopadu 1989 jsem byl na celé demonstraci od Albertova až po Národní (v podloubí jsem ovšem pendrekem nedostal, to je kádrový kaz), prodral jsem se do stávkového výboru, rok 1990 jsem strávil ve vedení Stavovské unie studentů a v Akademickém senátu MFF UK. Dobrý, ne?

Ale samochvála smrdí, a hlavně není pravdivá. Měl bych dodat, že k mému vstupu do SSM se celý rok 1989 schylovalo a že jsem na Albertov šel proto, že to byla oficiálně povolená akce. Od lednových „palachovských“ demonstrací jsem se držel dál, nebyl jsem ani 28. října. Měl jsem docela nahnáno, rozhodně jsem nebyl připraven se nechat zavřít nebo zmlátit. To všechno, co mě potkalo, byla dost náhoda – a potom možná hlas svědomí, že bych měl nabídnout své síly pro věc, kterou jsem považoval jednoznačně za dobrou. Že to tehdy vyšlo, bylo úžasné. A že jsem u toho mohl být blízko a ve věku, v němž jsem vychutnal všechny plusy dějinného zlomu, ještě úžasnější (a ještě nezaslouženější).

Každopádně díky za těch skvělých dosavadních 15 let ve svobodě. Je mi líto všech, kdo si daru svobody neužili, i když mohli; všech, kdo by totáč vrátili zpátky. Obávám se, že v životě už nedostanou druhou šanci prožít tak nádherné období. Jejich škoda.