Šuplík Honzy Hučína

Bertík z rádiové krabičky

Řídil jsem, a to mám radši ticho. Ale auto bylo Danovo, a ten zas nemůže cestovat bez puštěného rádia s hudbou (při mluveném slově okamžitě přelaďuje). Písničky po mně klouzaly jak kapky po pláštěnce.

Až u Slaného to přišlo. Bluegrassový rozjezd, očekával jsem něco jako Petra Kůse, ale chraplákem se ozvalo: „Až mi čas řekne stůj...“ A byl tady, jeden z geniálních počinů Roberta Křesťana. Celou písničky bych si s ním zpíval, kdyby Lenka zrovna nepotřebovala mobilovat. Tak aspoň první a třetí sloku.

Robert mi už tento týden jednou vlezl do článku v blogu. Jak to ten člověk dělá, že umí vytvořit hit i z kotlíkem načichlého tradicionálu? Asi textem. Neobvyklá spojení odpoutají pozornost posluchače od jednoduché harmonie, kterou by jakýkoliv jiný text beznadějně svlékl do naha.

Až mi zesvětští dlaň jako kachel z terakoty, až se posadím k tvým dveřím, prosím, neptej se proč...