Šuplík Honzy Hučína

Poprvé s Croozerem

Asi doplním murphologii o další zákon: "Dveře jsou vždy o dva centimetry užší než předmět, který jimi má projít". Jak jsem už dříve naznačoval, vydali jsme se v sobotu protáhnout kolečka Croozeru . A párkrát narazili. Ale vždycky to dobře dopadlo.

Kamarádi nás pozvali na jarní kuličkiádu do parku u Hostivařské přehrady. Bylo tedy jasné, že vyzkoušíme vozík. Chvilku to vypadalo i na kola, ovšem sobotní počasí rozhodlo, že první test bude pěší.

Poprvé jsme narazili už ve dveřích domu. Koho by napadlo, že vozík s udávanou šířkou 84 cm neprojde dveřmi širokými 85 cm? Naštěstí stačilo sundat jedno kolečko, jenže to bude znamenat nakládat Karolinku na chodníku. Tramvají do Hostivaře to šlo dobře, pak jsme si při překonávání obrubníků museli zvykat na malou zadní světlost vozíku. Pobavily nás příčné prahy se škvírou pro cyklisty – kolo projede, ale dvoustopý vozík se do škvíry nevejde a práh ho pěkně nadhodí. Bohužel takhle je řešené celé Prokopské údolí, tam si tedy moc neužijeme.

Nicméně se ukázalo, že Karolinka je odolná, vypadalo to, že jí nezvyklé prostředí a mírné drncání nevadí. Vydržela sedět a střídavě koukat a dřímat skoro dvě hodiny. Pěkně jsme ji v těhotenství vytrénovali. Vadilo jí, až když se vozík zastavil a my se věnovali kamarádům. Začalo pršet, takže jsme se zase brzy vydali domů. A narazili podruhé, tentokrát na Hájích v metru. Normální dveře měly opět o dvě čísla užší průlez, jedny ale byly naštěstí vysazené a to už šlo.

Nejlepším trikem byl ale průchod Velkou čínskou zdí mezi I. P. Pavlova a Vyšehradem. Narvané metro (jímala nás hrůza), a přesto vozík o rozměru 105×85 cm jedněmi dveřmi vjel a na další zastávce vyjel na protější straně. Za tohle iluzionistické číslo asi budeme vybírat.

Koupili jsme Croozer

Minulé prázdniny jsme jezdili s Magdou na kole jako diví, protože jsme si mysleli, že se teď dlouho na cyklovýlet nedostaneme. No a vida, jak svět pokročil: Karolince nebyl týden, a my už se dívali do časopisu Maminka na přívěsný vozík za kolo, ve kterém se dají vozit i hodně malé děti.

Vozík prodává společnost Dvě plus dvě a její zákaznické centrum sídlí ve Vladimírově ulici. Prostě paráda, vzdálenost akorát na odpolední vycházku s miminem. Okukovali jsme tam už s třítýdenním dítětem v klokance, což uvedlo mladého prodavače do těžko popsatelného stavu – prostě si představte celé příbuzenstvo, jak dělá na mimino a potažmo na rodiče ťuťuťu, tenhle pán to zvládl ve stejné intenzitě sám. Ale vozík předvedl naprosto profesionálně, tak jsme toto utrpení překonali. Po domácím převracení dilematu, zda jednomístný, nebo dvojmístný, jsme se nakonec rozhodli pro Croozer 535.

Šli jsme to v pátek slavnostně koupit. Nejdřív tam byl jiný pán, sice neříkal ťuťuťu, ale zase vypadal na typ prodavače "nemá cenu, abych vám to předvedl, to určitě zvládnete sami". Nadšený mladík se nicméně po pěti minutách přiřítil jako vosa na rozlitý sirup, vozík by pro nás klidně rozebral do posledního šroubku, jen by mi nemusel opakovaně říkat "taťuldo".

Ale jeli jsme pak s červenomodrým zázrakem domů a připadali si jak těžcí zazobanci. Možná ho v sobotu uvedeme do provozu.