Šuplík Honzy Hučína

Přestáááááfka

Od zítřka – jestli se ještě něco nečekaného nestane – nám začne s Pětníkem nahrávání ve studiu. Takže se nové příspěvky asi budou objevovat mnohem méně často.

RSS opraveno

Díky Lukášovi Mačí jsem objevil, že mé RSS nefunguje. Teď by mělo být všechno v pořádku, aspoň validátor mi ho odkýval. Omlouvám se všem, kteří si chtěli RSS Šuplíku zařadit do čteček a nemohli.

Jestliže nevíte, co je to RSS, přečtěte si to třeba na Oříšku.

Stahování (prý) nezabíjí hudbu

Díky zmínce na Digiwebu jsem si přečetl výsledky studie, z nichž vyplývá, že stahování hudby po internetu nemá významný vliv na pokles prodeje nahrávek. Je až zarážející, že pokles prodeje o jeden nosič odpovídá 5000 (sic!) stažení písničky. Ale asi na tom něco bude. Hudbu si tedy moc nestahuju, pravda, ovšem i tak si myslím, že stáhnout si pár písniček a nejít si kvůli tomu koupit desku zas tolik nesouvisí. Našel jsem hned několik důvodů:

• poslech z počítače je pořád méně pohodlný než z klasického CD – to lze přehrávat na více místech
• u dost věcí právě díky stažené ukázce vím, že tohle bych si teda určitě nekoupil
• u dost věcí mě naopak stažená ukázka podnítila k zájmu o interpreta, takže možná jen díky tomu, že jsem si stáhl něco z jeho nahrávek, si půjdu koupit celou desku

U nás je zastáncem stahování a dokonce volného kopírování známý písničkář Jan Burian. Ze začátku jsem jeho heslo Kopírování zachraňuje hudbu bral spíš s úsměvem, ale začínám mu rozumět.

Související:Sdílení prodeji CD podle studie neškodí

Křtiny a výročí

Když nám letos tak pěkně vyšlo výročí svatby na sobotu, rozhodli jsme se to spojit se křtinami Karolinky. Samozřejmě taky v rotundě sv. Martina.

Bug okraj vs. pozadí? A čí?

Že by (mně) neznámý bug? A je to vůbec bug?

V příspěvku Nalepte si známku na web jsem si naběhl - nevyzkoušel jsem si, zda efekt se zoubkovaným okrajem funguje v IE. Začal jsem to zkoumat a zjistil, že se IE i ve standardním módu verze 6.0 chová v tomto jinak než moderní prohlížeče a k tomu ne zcela důsledně.

Co se stane, když se ve stylopisu zadá nějaká barva pro pozadí (background) a styl okraje dotted nebo dashed? Jakou barvou se mají vykreslit úseky okraje mezi jednotlivými tečkami nebo čárkami?

Specifikace CSS je trochu záhadná:

• na jedné straně říká, že pozadí se vztahuje k obsahu a vnitřnímu okraji blokového prvku, kdežto barva okraje se určuje samostatně
• na druhé straně udává, že tečkovaný nebo čárkovaný okraj se má vykreslit na vršek pozadí prvku

Ale znamená to, že okraj překrývá pozadí, nebo ne?

Tvůrci moderních prohlížečů se rozhodli, že pozadí bude do okraje zasahovat (tj. okraj bude pozadí překrývat). Zato u IE 5.5 a dokonce i 6.0 ve standardním módu záleží na tom, zda má prvek nastavenou šířku pomocí width. U prvku s nastavenou šířkou pozadí nezasahuje do okraje, kdežto u prvku bez zadané šířky již zasahuje.

Z toho vyplývá snadná možnost nápravy pomocí tzv. matrjošky – u prvku nenastavíme šířku a vnoříme ho do dalšího prvku, u něhož šířku již nastavíme. (Můžete si prohlédnout příklad.)

To ale stále není odpověď na původní otázku. Je to chyba, nebo ne? A pokud ano, pak čí? Upřímně řečeno, jakkoliv nejsem fanda IE, v tomto případě se mi zdá logičtější okraj do pozadí nezahrnovat. Co si myslíte vy?

Poslouchal jsem Vepřeka a Ulrychovce

Zvláštní. Skoro pokaždé mi dohromady vyjdou dvě dost odlišné desky. Možná si to tak už podvědomě volím, aby se mi jeden styl neoposlouchal.

Na Karla Vepřeka jsem byl speciálně zvědavý. Vím, že občas hraje se Sváťou Karáskem, což mě u jeho spíš introvertní povahy překvapuje. Album Artinodhás se dá shrnout vlastně jednoduše: zhudebněná poezie silných, ale těžkých textů (např. Bohuslava Reynka), zpívaná a občas spíš recitovaná hlasem s krylovským výrazem za minimalistického doprovodu, tvořícího převážně zvukové plochy bez výrazných detailů. Nevhodné do auta, nehratelné v rádiu, ale pokud se člověk donutí zastavit a naslouchat, texty ho osloví. Nejdřív jsem chtěl v bodování dát jen pět bodů, pak jsem přitlačil na šest a možná půjdu časem ještě výš.

Určitě ale Vepřek nepředstihne sourozence Ulrychovy. Šumaři jsou takový půlrok v hudbě. Čas trochu zkrátil Petrův hlas, leccos vyzpívá s obtížemi a ve sborech má občas intonační problémy, naopak Haně léta prospěla. Moc hezké texty – v lidovém duchu, a přitom bez folklórních klišé, fantastická aranžmá s nádhernými detaily v cimbálu a houslích (nepochybně Dalibor a Katka Štruncovi). Dal jsem osm a říkám si, jestli bych neměl přihodit ještě bodík. Jenže to bych pak asi přidal i Ivanu Mládkovi. To jsou dilemata, co?

Nalepte si známku na web

To je pořád řečí, že web dělaný jen pomocí CSS je chladný a pravoúhlý. Jistě by neměl být layout pomocí CSS fetišem a CSS by se nemělo zneužívat; ale vždyť se dá pomocí toho udělat leccos hezkého. Třeba si můžete nalepit na web poštovní známku.

Jak se to dělá? Jednoduše, pomocí širokého tečkovaného okraje v barvě okolí bloku.

<div style="width:120px;"><div style=" background:#EEF;color:black; border-width:4px; border-style:dotted; border-color: #FFFFFF; text-align:center"> <p>Hey,</p> <p>mister</p> <p>postman!</p> </div></div>

Aktualizace: Původní konstrukce v IE nefungovala, musel jsem to ošidit matrjoškou. Teď už to nefunguje jen v IE 5.0, což se dalo čekat :-)

Je málo dětí, propustíme úředníky

Dlouho tomu, kdy u nás naposled někdo promluvil o nadměrné byrokracii a snižování počtu úředníků. Až teď se odvážila paní ministryně Buzková postavit tichému bobtnání a naznačila, že se bude propouštět i v organizacích ministerstva. Důvod je kuriózní, spíš berlička: je málo dětí.

Nechápejte mě, prosím, špatně. Rozhodně souhlasím s tím, aby se hlavně ve větších městech slučovaly nebo rušily školy tam, kde je jich mnoho na málo žáků. A rozhodně souhlasím, aby se omezovaly počty úředníků. Jenže tyhle dvě věci spolu nesouvisejí. Klesající počet dětí ve školách je záminka, ale ne ten správný důvod. Rovné by bylo se postavit a říct: "Milí úředníci, je vás zbytečně mnoho. Tutéž práci lze udělat v méně lidech, kteří umějí lépe využívat informační technologie."

Jenže, jestli bude propouštění probíhat tak, jak probíhá optimalizace škol, nemusejí mít šedé kancelářské myši obavu. Stačí se zašprajcovat, udělat pár protestních shromáždění, vymyslet dostatek důvodů, proč jsem nenahraditelný, a ono se to nějak přežene. Spíš se bojím já sám. Až se toho za patnáct let konečně pod ekonomickým tlakem nějaká vláda odváží, budu v rizikovém věku.

Mýlil jsem se

Ještě nám v Praze jednou zasněžilo, takže jsem neměl pravdu, že zima odchází. A na krajích města dokonce zůstalo trochu bílého mokra ležet. Vsadili byste si na to po teplotách málem letních? Počasí blázní.

Vábnička z Tiscali

Zazvonila u nás starší paní a příjemným hlasem nás vábila na službu Tiscali Call. Že prý ušetříme až 40 % z toho, co teď platíme. Měla to velmi dobře připravené, předvyplnila smlouvu a podala propisku k úpisu jako profesionální pekelnice. Věděla i spoustu detailů, na kterých dealeři občas shoří. Jenže chudák neuspěla. Proč?

Možná se prokecla ona, možná jsem si toho všiml já, každopádně jenom za aktivaci služby bychom zaplatili 250 Kč. V tu ránu se ve mně rozsvítilo červené světélko a požádal jsem o ceník. Paní aktivně vytáhla kromě ceníku i srovnávací tabulku, já zašmátral pod telefonem a vytáhl tu svou, kde mám ceny Telecomu i TELE2. No jasně. Proti Telecomu, pravda, má Tiscali ceny o dost nižší, ale proti TELE2 vychází spíš hůř (podívejte se na podrobný ceník). Tiscali je proti TELE2 levnější jen u volání z pevné na mobilní linku a u krátkých internetových připojení ve špičce, nepatrně taky u volání na pevnou linku. Ve všem ostatním je – a někdy o dost – dražší. To by se nám ten aktivační poplatek vracel několik let a museli bychom mít vedle telefonu manuál, kdy a kam se má používat jaká předvolba. Už takhle občas zapomenu, že mám vytočit 1002.

Takže paní, jakmile jsem jí sdělil, že její slavné Tiscali je v průměru dražší než TELE2 a že si to ještě propočítám, sbalila desky a odkráčela lapat jiné dušičky. Doufám, že večer nad nepodepsanou smlouvou neprováděla nějaké vůdů.

Terebint a Ester (Kočičková)

Pokračuju v sérii postřehů z poslechu desek, které zařazujeme do hodnocení na iFolku. V předchozím dílu jsem se naoko obával, že brzy budu dávat jen desítky, poslední dvojposlech mě však od nejvyšších met zas poněkud vzdálil.

Už po minutě jsem pojal podezření a při druhé písničce jsem věděl skoro jistě, že Terebint je křesťanská skupina. Hlasy nádherně sezpívané, ve sboru ještě přesvědčivější než sólově, akustický folk bez chyb a ze zajímavými hudebními detaily. Ale taky rozvláčné písně a texty tu mírně, tu ofenzívně evangelizační. Mezi křesťanskými folkaři z Brna a okolí určitě špička, v celorepublikovém rybníce lepší průměr. Doprčic, proč lidi s tak pěknými hlasy a hudebním cítěním nehrají taky nějaké "normální" písničky?

Zatímco z vícehlasu Terebintu je cítit někdy až posvátná úcta, Ester Kočičková si nebere servítky. Byl jsem připraven na absurdní a černý humor, ale dočkal jsem se zejména v první půlce desky hudebně-textového chaosu. Za nejsilnější písně považuju ty s klavírem laděné do šansonu, naopak přítomnost příliš mnoha nástrojů vzbuzuje u mě dojem bezradnosti. A rozmotat klubka myšlenek se při prvním poslechu moc nedaří. Myslel jsem, že bych někdy zašel na živý koncert, ale trochu jsem si to rozmyslel.

Hvězdné chvíle šíleného prohlížeče

Jaký software potřebuje profesionální autor webových stránek ke své práci nejvíc? Zní to zvráceně, ale dospěl jsem k názoru, že Internet Explorer 5.0. Jestli není géniem srovnatelným s Beethovenem a Smetanou, kteří dokázali skládat hudbu i ohluchlí, pro jistotu se na své dílo podívá i očima internetového prohlížeče. Že beze zbytku dodržuje doporučení pro psaní HTML a CSS, takže to není potřeba? Ale jděte.

Nedávno probíhal redesign jednoho ze sajtů, na jejichž provozu se trochu podílím. Webmaster vytvořil validní kód XHTML Strict a byl hrdý na všelijaké hezké vychytávky. Jenže návštěvníkům používajícím prohlížeč IE 5.0 se design stránky rozpadl, vychytávka nevychytávka; dokonce do té míry, že na některých stránkách byly sloupce místo vedle sebe umístěny pod sebou. Když jsem ho na to upozorňoval a poslal jsem mu odkaz, jak nainstalovat více verzí Internet Exploreru, odpověděl mi v tom smyslu, že si nebude svinit počítač. Jaksi nedocenil, že IE 5.0, jakkoliv je to hrozný prohlížeč se špatnou podporou CSS, používá stále 10–15 % uživatelů; a že většina si nenainstaluje nový prohlížeč jen kvůli tomu, že se jim jedna stránka rozpadne – to na ni spíš přestanou chodit.

Z toho vyplývá, že rozumný webmaster, který právě odladil stránku v některém normy dodržujícím prohlížeči a nadělal pár záplat pro IE 6.0, by měl s vnitřním chvěním a pokorou spustit IE 5.0 – a podřídit se jeho verdiktu. Je to jako při nahrávání hudby ve studiu. V reprácích za stovky tisíc můžete slyšet trávu růst, jenže co je to platné, když to samé neuslyší člověk ze svého řachtavého radiobudíku, z bedniček počítače nebo z autorádia. Profesionální studio má k tomu účelu zvukové kazítko, kterým nahrávku pro kontrolní poslech trochu zmrší, aby bylo jasné, jak ji většina lidí uslyší.

Yuhů si na konci roku 2003 pochvaloval, že vymizely čtyřkové prohlížeče. Ty tedy byly obzvlášť děsné, to je fakt. Další na řadě pro odchod ze scény je podle mě pětkový Explorer, ale dřív, než se tak stane, si v rukou webmasterů užije ještě hodně slávy. Jeden exemplář mi doma přežil snad ještě od první instalace Windows. V práci mám IE 6.0 a kolegyně na vedlejším počítači má IE 5.5. Má to někdo štěstí, viďte?

Poprvé s Croozerem

Asi doplním murphologii o další zákon: "Dveře jsou vždy o dva centimetry užší než předmět, který jimi má projít". Jak jsem už dříve naznačoval, vydali jsme se v sobotu protáhnout kolečka Croozeru . A párkrát narazili. Ale vždycky to dobře dopadlo.

Kamarádi nás pozvali na jarní kuličkiádu do parku u Hostivařské přehrady. Bylo tedy jasné, že vyzkoušíme vozík. Chvilku to vypadalo i na kola, ovšem sobotní počasí rozhodlo, že první test bude pěší.

Poprvé jsme narazili už ve dveřích domu. Koho by napadlo, že vozík s udávanou šířkou 84 cm neprojde dveřmi širokými 85 cm? Naštěstí stačilo sundat jedno kolečko, jenže to bude znamenat nakládat Karolinku na chodníku. Tramvají do Hostivaře to šlo dobře, pak jsme si při překonávání obrubníků museli zvykat na malou zadní světlost vozíku. Pobavily nás příčné prahy se škvírou pro cyklisty – kolo projede, ale dvoustopý vozík se do škvíry nevejde a práh ho pěkně nadhodí. Bohužel takhle je řešené celé Prokopské údolí, tam si tedy moc neužijeme.

Nicméně se ukázalo, že Karolinka je odolná, vypadalo to, že jí nezvyklé prostředí a mírné drncání nevadí. Vydržela sedět a střídavě koukat a dřímat skoro dvě hodiny. Pěkně jsme ji v těhotenství vytrénovali. Vadilo jí, až když se vozík zastavil a my se věnovali kamarádům. Začalo pršet, takže jsme se zase brzy vydali domů. A narazili podruhé, tentokrát na Hájích v metru. Normální dveře měly opět o dvě čísla užší průlez, jedny ale byly naštěstí vysazené a to už šlo.

Nejlepším trikem byl ale průchod Velkou čínskou zdí mezi I. P. Pavlova a Vyšehradem. Narvané metro (jímala nás hrůza), a přesto vozík o rozměru 105×85 cm jedněmi dveřmi vjel a na další zastávce vyjel na protější straně. Za tohle iluzionistické číslo asi budeme vybírat.

Dočkáme se zastávky?

Aby se věci daly do pohybu z ospalého klidového stavu, je třeba vnějšího zásahu, významné události, nejlépe katastrofy. Mezi hlavním a smíchovským nádražím stojí stará budova nádraží Praha-Vyšehrad. Ačkoliv v ní mají službu nádražáci, žádný vlak tam už hodně roků nestaví. A jelikož to nádraží máme pět minut od domu, vždycky nás při cestě z berounské strany štve, že s námi vláček profrčí na dosah domova, načež nás trapně odveze na hlavňák. Že by se tam zřídila zastávka? A proč?

Až přišla před rokem a půl povodeň. Najednou byly vlaky Praze dobré, místo metra B jezdila kyvadlovka z hlavního na Smíchov a začalo se připouštět, že by jakýsi S-bahn v Praze mohl fungovat. Voda opadla, metro se rozjelo, byly komunální volby a na projekt S-bahnu se potichu začalo zase prášit. Naštěstí jen do doby, kdy Praha získala hokejový šampionát. Hrůzná představa praskajících vozů metra přivážejících fanoušky na Českomoravskou podnítila nápad vozit lidi i vlakem z Holešovic. A v nejbližších dnech začne první vnitroměstská vlaková linka jezdit. V novinách Prahy 10 jsem se dočetl, že se připravuje i druhá linka, a to z Malešic přes Vršovice a Vyšehrad na Smíchov, už napřesrok se prý má v Malešicích začít stavět nádraží.

Takže odhaduju, že ještě pár katastrof a šampionátů a kolem roku 2010 se zastávky na Vyšehradě dočkáme. Jen jestli nám to v tu dobu ještě k něčemu bude.

Poslouchal jsem Nezmary a La Mestu

Do hlavy mi prošly další dvě desky. Přesněji dvě a půl: Nezmaři vydali k 25 letům skupiny dvojalbum, La Mesta jen skromné demo. A zase jsem v bodování rozdal víc, jestli to takhle půjde dál, budu letním deskám dávat jen samé desítky. Obě kapely se s tím nepáraly, protože si alba pořídily jako živé záznamy vystoupení.

Dvojalbum Nezmarů je koncertní živá nahrávka, ve které je hodně mluveného slova k historii kapely, několik archivních snímků dřívějších členů, různé kuriozitky a samozřejmě současné písničky skupiny. Na první poslech bezva, na ty další se projevuje obvyklá slabina nahraného mluveného slova a zejména vtipů. Na koncertě se na to nepřijde, ale z nahrávky je slyšet, že na dost místech je pořád díra po čtvrtém hlasu. Nebo je to jen nezvyk? To ale posluchač neřeší. I tak ovšem deska přináší ohromnou radost z muziky, jaká je pro Nezmary typická.

La Mesta si natočila demo v živém vysílání Radia Proglas. Z toho vyplývá nestudiový zvuk a i krátký rozsah. Škoda obojího, protože muzika je to zajímavá, zpěvná a veselá, zdaleka se vyhýbající bluegrassovým šablonám a rozhodně perspektivní. Jen doufám, že kapela první desku neuspěchá a sežene dost kvalitního materiálu.

Politik bloguje

Traduje se, že poslanci PSP ČR jsou arogantní vyžírkové, kteří od okamžiku zvolení kašlou na veřejnost a jejichž chování jako našich volených zástupců nelze prostými lidmi ovlivnit. Jak jsem ale projížděl různé blogy, náhodou jsem narazil na stránku, která výše uvedený názor nabourává. Jde sice o jednoho z dvou set poslanců, ale třeba naláká další.

Stránka se jmenuje případně Můj život v parlamentu a (zatím) nejmenovaný poslanec (podle všeho za ODS) předkládá svůj pohled na dění v pražské Sněmovní ulici. Začal s glosami k jednání sněmovny, ale poslední spoty se zaměřují na důležitá témata (interrupce, deregulace nájemného, koncesionářské poplatky České televize). A co je obzvlášť šokující: ptá se lidí na jejich názory!

Jestli bude v tomto stylu pokračovat – a jestli se k němu přidá někdo další – možná si začnu říkat, že ne všichni poslanci jsou blbci. Třeba už jenom založit si vlastní blog, i když na skvělém systému Bloguje.cz, neumí každý. Politiku, vydrž!

Koupili jsme Croozer

Minulé prázdniny jsme jezdili s Magdou na kole jako diví, protože jsme si mysleli, že se teď dlouho na cyklovýlet nedostaneme. No a vida, jak svět pokročil: Karolince nebyl týden, a my už se dívali do časopisu Maminka na přívěsný vozík za kolo, ve kterém se dají vozit i hodně malé děti.

Vozík prodává společnost Dvě plus dvě a její zákaznické centrum sídlí ve Vladimírově ulici. Prostě paráda, vzdálenost akorát na odpolední vycházku s miminem. Okukovali jsme tam už s třítýdenním dítětem v klokance, což uvedlo mladého prodavače do těžko popsatelného stavu – prostě si představte celé příbuzenstvo, jak dělá na mimino a potažmo na rodiče ťuťuťu, tenhle pán to zvládl ve stejné intenzitě sám. Ale vozík předvedl naprosto profesionálně, tak jsme toto utrpení překonali. Po domácím převracení dilematu, zda jednomístný, nebo dvojmístný, jsme se nakonec rozhodli pro Croozer 535.

Šli jsme to v pátek slavnostně koupit. Nejdřív tam byl jiný pán, sice neříkal ťuťuťu, ale zase vypadal na typ prodavače "nemá cenu, abych vám to předvedl, to určitě zvládnete sami". Nadšený mladík se nicméně po pěti minutách přiřítil jako vosa na rozlitý sirup, vozík by pro nás klidně rozebral do posledního šroubku, jen by mi nemusel opakovaně říkat "taťuldo".

Ale jeli jsme pak s červenomodrým zázrakem domů a připadali si jak těžcí zazobanci. Možná ho v sobotu uvedeme do provozu.

Poslouchal jsem Poutníky a Martina Žáka

Pustil jsem si do sluchátek další dvě desky, které hodnotíme na iFolku. Už jsem psal o poslechu Douda bandu a Nostalgie, další dvě CD mě potěšila trochu víc.

Poutníci žijí i bez Roberta Křesťana, stále to je newgrass až folk, místy dost složitý a propracovaný, hraný na klasické BG nástroje. Na CD Pláč a smích ale občas nečekaně vystrčí své konektory i různá elektronická udělátka. Celkový dojem je mírně rozpolcený, vedle drsných hitovek jsou jemné náladové spisovné písně, aranžmá je spíš pohled do plného neuklizeného šuplete nápadů, ale plusové body převažují. Jo a Jirka Mach zpívá skoro jako Robert Křesťan.

Nejsem tanečník, ale country tance mi přišly jako dobrá zábava, když to není celé odpoledne a večer. Stejně tak 16 old-time country dupáren nahraných Martinem Žákem a Starou almarou je veselá muzika k tanci, která po čase začne k pouhému poslechu nudit. Není divu, když různých temp a rytmů country tanců tak moc není a skoro všechna sóla obstarávají housle. Na samostatný koncert by se to velmi nehodilo, na countrybál velmi hodilo.

A co bude dál? Mám tu dvojcédéčko Nezmarů, Terebint, Karla Vepřeka, ale možná se pustím do něčeho úplně jiného...

Yuhů upekl Excel

Inu, když počítá Excelem regresní konstantu z 20 tisíc datových bodů, jak o tom píše v posledním odstavci svého spotu Nepovedené měření, potěš ho Pánbůh. Excel opravdu není statistický nástroj.

Já bych tedy vyslal do boje prostředí R, které umí stovky všelijakých statistických i jiných operací s daty. Přitom je to freeware. A oproti SPSS dokáže ukládat data i obrázky v normálních formátech, které ostatní programy přečtou. Má jedinou vadu – musí se ovládat z příkazové řádky, tedy si s počítačem dopisujete jako kdysi v době DOSu, musíte tudíž znát syntaxi příkazů. Zase se v něm ale dobře programuje.

O příponě aneb Česko není hezko

Nemám pro to žádný racionální argument, prostě se mi to nelíbí. Vím, že média už slovo Česko používají běžně, já ho zřejmě do smrti z úst nevypustím a zůstanu u České republiky.

Příponou "-sko" jsme si převálcovali Evropu, ovšem ne zcela důsledně. Proč říkáme Rumunsko, ale Itálie, když v originále končí obojí na "-ia"? Proč je Irsko, Skotsko, ale Anglie? Proč Dánsko, ale Belgie, Litva, ale Lotyšsko? A proč mimo Evropu nemáme k ničemu podobnému odvahu a říkáme Egypt, Kanada, Brazílie, Austrálie, Korea, Indie, ačkoliv používáme přídavná jména egyptský, kanadský, brazilský apod.? Což teprve Jihoafrická republika – jak krásně bychom jim mohli zmršit název na Jihoafricko!

Poněkud opatrnější s názvem naší země je anglosaský svět. Ten nám říká pořád Czech Republic.

TELEcí internetění

Že je telefonování s TELE2 levnější než s dominantním Českým Telecomem, není překvapivá informace. Že TELE2 loni nabídlo i dial-up připojení k internetu, se ví už méně. Ale že mi po té samé lince bude s TELE2 běhat internet o polovinu rychleji – to mě teda dostalo.

Z domova jsem se poprvé připojil před čtyřmi roky, šel jsem s davem a zaregistroval se u Volného. Z hlediska ceny bylo a je jedno, jestli se připojujete přes Volný, Quick, Tiscali nebo kýho výra – peníze jdou vždycky nakonec Telecomu. Jenom u připojení přes TELE2 platíte přímo této společnosti. Ale zpět k Volnému. Můj interní modem dovoluje rychlost až 56 kbps a ze začátku to běhalo opravdu blízko této hranice. Poslední dva roky jsem se z Volného nikdy nevydoloval víc než 33,6 kbps. Hledal jsem chybu u sebe, ale poté, co jsem se zaregistroval a připojil přes TELE2, spadla mi čelist – 50,2 kbps. Otestoval jsem to stažením pár velkých souborů a je to tak: TELE2 mi běhá vždycky přibližně o polovinu rychleji než Volný bez ohledu na denní dobu, přitom levněji.

Abych byl spravedlivý, vypozoroval jsem i nevýhody:

• Občas se k TELE2 nepodaří připojit na první pokus (k Volnému ano).
• TELE2 nemá paušální program typu Home Internet.
• Pro používání TELE2 se musíte zaregistrovat, což je sice zdarma, ale trochu otravná byrokracie. Navíc nesmíte mít u Telecomu Home Mini.

Protože mám u Telecomu Home Internet, který poskytuje kredit 13 hodin internetění mimo špičku měsíčně, spočítal jsem si, že nejlepší je následující taktika:

• mimo špičku se nejdřív připojovat přes Volného a po vyčerpání 13 hodin v měsíci (celková doba připojení se dá u Volného zjistit) přes TELE2
• ve špičce se připojovat pouze přes TELE2, protože na špičku se telecomácký kredit nevztahuje
• velké soubory (několik MB či desítky MB) stahovat přes TELE2 vždy

Poslouchal jsem Douda band a Nostalgii

Dotáhl jsem do práce sluchátka, zapojil do zvukovky a konečně můžu poslouchat, co nového se urodilo na poli FCT hudby. Jako první to odnesla cédéčka Douda bandu – Na jabloni a Nostalgie – Nostalgický balon. Nebudu sice tak ostrý jako Klof, ale ani jedno mi nepřišlo jako velká sláva. Koneckonců, podívejte se, kolik jsem jim dal bodů v průběžném hodnocení desek.

Douda band je ostravská folková skupina. Pár sekund to vypadalo na zajímavou a nápaditou muziku, načež se kompaktní hmota rozpadla (ba rozplizla) do nenápaditého mírně depresivního globálního folku, ve kterém splývá jedna písnička s druhou a všechno je pořád tak nějak stejné. Ba i cikánská Joj mamo je odzpívaná folkově. Pocitu nudy neodpomůže ani technická dokonalost a přesnost.

Nostalgie jistě nečekala, že se její deska dostane na špičku hitparád, ovšem i tak si kladu otázku, jestli se pro ni nedalo udělat víc. Zvuk totiž působí, že byl nahrán doma v obýváku na dva mikrofony do kazeťáku. A množství drobných chyb napovídá, že asi na opravy nebylo moc času. Inu budiž, ne každý má pár desítek tisíc na studio. Pokud odečtu technickou stránku, má Nostalgie smůlu v tom, že existuje kapela Paběrky, která má podobné nástrojové obsazení a také ženský dvojhlas, jenže je ve všech směrech o jednu až dvě třídy lepší. I v textech. Ale Nostalgie jistě najde vděčné posluchače, kteří mají podobně upřímné (až naivní) vidění světa.

Celodenní hra pro uživatele Windows

Sám na sobě jsem si ověřil, že uživatel u počítače rychleji kliká než přemýšlí. V práci mám Windows 2000 a důsledně používám internetový prohlížeč Firebird, ale občas se na něco potřebuju podívat Internet Explorerem. Dnes ráno Explorer naběhl a vzápětí spadl, vyskočilo okénko s hláškou. Do háje. No tak teda Zavřít. Okénko vyskočilo ihned znova. To je divný. Tak zase klik a Zavřít. Okénko hop tam, hop zpět. Co to je? Klik, Zavřít. Okénko se vracelo jako bumerang.

Až asi při pátém kliknutí jsem si pořádně to okénko prohlédl. Byla v něm neustále zatržená volba "Restartovat aplikaci Internet Explorer".

Překonáte (bez)bariérový Vyšehrad?

Mám pro vás tip na bojovku. Uvěřte plánku pražského metra, podle něhož je stanice Vyšehrad bezbariérová, přijeďte z centra a vystupte. Váš úkol je primitivní: dostat se bezbariérově na protější nástupiště. Z deseti metrů vzdušnou čarou se stane nejméně kilometr.

Tak jak? Na podchod pod kolejemi můžeme zapomenout, to je třicet schodů dolů a třicet nahoru. Čili ven a nějak překonat dálnici. Jediná cesta bez schodů vede do parku pod Pakulem, z něho se zdá, že by šlo hladce podjet most. Šlo, ale na druhé straně skončíte zase u schodů. Spodem to nejde, musíme vrchem, tedy k Pakulu. To znamená projet park podél zdi až na konec, vybrat si správnou cestičku a po nájezdu hurá vzhůru. Dlouhým obloukem se zase vracíme k dálnici a za Pakulem objevíme můstek. Hurá, jsme před hotelem Corinthia Towers. A dál?

No, je to divné, ale vlastně nevím, jestli to legální cestou vůbec jde. Napadají mě jen dva triky: za prvé – vlézt do hotelu a přesvědčit je, aby vás nechali sjet výtahem o patro níž, odkud už na metro vede bezbariérová cesta; za druhé – podél silnice se dostat do podjezdu pod dálnicí, ze kterého se odbočuje na parkoviště u hotelu, což jinými slovy znamená vstoupit na vozovku v dost nebezpečném místě, kde auta chodce naprosto nečekají.

Ještě pořád si myslíte, že je Vyšehrad bezbariérová stanice? Naštěstí (protože to často potřebujeme kvůli kočárku) jsme přišli na fintu, jak se dostat bezbariérově na protější nástupiště i jinak než celodenním výletem po Praze. Přijdete na ni taky?

Byl jsem na Portě

Kde jsou ty časy, kdy na předkole Porty bývalo v sále čtyřicet, padesát lidí. Včera jsme soutěžili už pošesté s Pětníkem a kromě pětičlenné poroty a zvukaře nás poslouchalo tak deset, no možná patnáct dalších lidí. Je fakt, že v Praze se chodí na živou muziku čím dál míň, natož na nějaké předkolo Porty.

Tak mi přišlo trochu líto snaživců, kteří začínají a potřebují, aby jim někdo zatleskal, aby měli pocit, že to stojí za to. Kdyby ten Mlejn nebyl tak z ruky, možná bych tam včera zůstal déle a dělal nadšené publikum.

Indies se rozjelo

V březnu se zpravidla moc desek nevydává, ačkoliv lidé se z vánočních výdajů už trochu zahojili. Proto je ediční exploze Indies Records načasovaná velmi dobře. Nechybí desky mladých a nadějných. Z nich mě speciálně lákají dvě: Koňaboj loni vyhrál diváckou soutěž na festivalu Zahrada, a to je co říct; na druhou stranu podle toho, co jsem od nich zatím slyšel, jde o hodnější variantu Čechomoru. Sestrám Steinovým jsem před dvěma roky strhal první desku a velice mě zajímá, co se změnilo.

Moc rád bych oběma dal hodně bodů v hodnocení desek na iFolk.cz. Nekecám. Ale to se pochopitelně uvidí či uslyší podle desky.

Pochopitelně jsem zvědavý i na další tituly. Karel Vepřek je zvláštní postava, nějakou dobu šéfoval doprovodné kapele Sváti Karáska, pracoval (nebo pořád ještě pracuje?) v Českém rozhlase, vždycky na mě působil spíš introvertně. Taky se deska jmenuje Artinodhás, přečtěte si to pozpátku. Dagmar Andrtová byla vždycky svéráz, ovšem jestli indísové půjdou do reedice jejích prvních elpíček, pochutnají si možná i ti, kdo alternativu zas tak moc nemusejí. Hromosvod vůbec neznám. U nich aspoň zaručeně nebudu nijak předpojatý.

Petr Koubský o nenápadné revoluci

Petr Koubský napsal pro Respekt velký článek Revoluce na Síti teprve začíná. Popisuje v něm velmi srozumitelně důsledky postupného rozšiřování internetu do různých oblastí života a přesně pojmenovává souvislosti. Velmi mě pobavila tzv. křivka humbuku, opravdu sedí na hodně věcí (včetně občanského a politického života, ale to sem nepatří). Píše:

"Zpočátku letí křivka strmě vzhůru: technické novinky budí euforii, píše se o nich a mluví s nadšením, nekriticky, a to bez ohledu na skutečnost, že vlastně vůbec neexistují v použitelné podobě – zpravidla jde jen o prototyp, nedotaženou vývojovou variantu. Tím se vytvoří naprosto nereálná očekávání, která pak v konfrontaci s realitou nevyhnutelně zklamou. Hype curve se náhle zlomí a padá dolů ještě strměji, než předtím vyskočila vzhůru: kritika, výsměch a zapomenutí. (...) Jsou dobré důvody domnívat se, že digitální technologie právě nyní vstupují do onoho nebezpečného období, kdy důvěra v jejich význam je velmi nízko – a ony přesto začínají, nerozpoznány, velmi podstatně ovlivňovat naše životy. Díky médiím máme pocit, že jsme internetovou revoluci dávno prožili, že je za námi, že už nastal digitální věk a nic se vlastně nestalo. Jenže to není pravda a hned nadvakrát. Ještě to nenastalo; a bude to velká změna."

Na příkladech pak ukazuje vliv internetu na život každého jednotlivce, přičemž si dost všímá ztráty soukromí: "Obecně se zdá, že čím více pohodlí díky moderním technologiím máme, tím větším dílem svobody – či alespoň hrozbou ztráty svobody – za něj platíme."

O článku (podle mého soudu vynikajícím) by se dalo debatovat hodně dlouho a je mi líto, že k tomu Respekt neotevřel diskusní fórum. Já si osobně myslím, že v českých poměrech máme opačný problém než ztrátu soukromí, a to roztříštěnost dat tam, kde by se velmi vyplatilo jejich sdílení. Například se často stává, že soudy nevědí o rozsudcích jiných soudů, na různých úřadech musíte znovu a znovu vyplňovat formuláře se stejnými údaji apod. Myslím, že na vině není jenom nedostatek peněz nebo neschopnost lidí. Úředníci velmi dobře vědí, že když se zavede efektivní informační systém, náhle jich bude potřeba mnohem méně, a tak brzdí, seč jim síly stačí. Abych ale nepsal jen negativní příklady: kdo chodí pravidelně do Městské knihovny v Praze, žije ve světě, který ukazuje ohromnou sílu internetu a rozsáhlých sítí obecně.

Dost užitečné je uvědomit si, že internet a moderní technologie nejsou dostupné všem. K tomu Petr Koubský píše: "(...) internet a moderní technologie obecně působí spíše ve směru otvírání sociálních nůžek, i když mechanismus tohoto působení není jednoduchý ani jednoznačný – pracuje zároveň i opačným směrem. Pomáhají bohatým, aby byli ještě bohatší, a tím je dále vzdalují od chudých." Přesně. I když to v některých aspektech může být sporné, mít mobil, internet nebo notebook pomáhá člověku vyřešit osobní potřeby rychleji (například já jsem se s Magdou seznámil na internetový inzerát). Kdo je nemá, musí si řadu věcí zařizovat pracněji. Proto se mi velmi líbí, že se internet dnes dostává i do odlehlých končin naší země – na rozdíl od britských hospod zde razí informační dálnici školy a knihovny.

Poslední sníh této zimy?

Je devět večer a počasí odmítá vzít na vědomí datum. Sněží i tady pod Vyšehradem.

Až ráno půjdu do práce, budou schody ke Kongresovému centru exkurze do sněhového království. Pak přes den v Praze všechno roztaje a myslím, že další sníh tu napadne nejdřív až v listopadu. I když to jsem si letos už říkal víckrát.

Moc se mi tahle zima líbila.

Podolský stadion plave v HTML

Vypadá to, že český národ ve svém kutilství opouští zvelebování chalup a vrhá se na informační technologie.

V pátek 5. března jsem se potřeboval podívat na rozvrh volných drah v podolském bazénu. I nahodil jsem svého Firebirda a vyťukal www.pspodoli.cz. Nejdřív jsem byl příjemně překvapen novým a hezčím vzhledem stránek. Pak už jsem jen nadával.

Webmaster umístil jednotlivé stránky do souborů s příponou .php, ale jaksi pozapomněl, že je k tomu potřeba mít na serveru podporu PHP skriptování. Výsledek je ten, že mi do prohlížeče tyto soubory dorazily beze změny také s příponou .php, kterou mám asociovanou s textovým editorem. Takže si, uživateli, pěkně rozlušti kód. Paradoxem bylo, že rozvrh byl umístěný o další úroveň níž už s příponou .htm, a tak jsem se na něj podíval normálně.

Z kódu bylo jasné, že ho psal fanoušek tabulkového layoutu patrně ve FrontPage (styly s názvy začínající "mso-" hovoří za vše). A že ho ladil jen v Internet Exploreru, protože v něm to samozřejmě funguje.

A zase plaveme

V pátek jsme byli s Magdou plavat. To vypadá jako banální informace, ale vezměte prosím v úvahu, že Karolince je dnes šest týdnů, jinými slovy Magdě dnes končí šestinedělí. Naposled jsme byli plavat dva dny předtím, než se Karolinka narodila. Byl jsem zvědavý, jestli se dlouhý tréninkový výpadek nějak projeví, ale docela to šlo, spíš mi vyhasly reflexy pro rutinní úkony od šaten do bazénu – občas jsem se zastavil a přemýšlel, co mám udělat v dalším kroku.

Odpoledne jsou v podolském bazénu docela plná, v pátek je ale kolem třetí hodiny v rozvrhu taková šikovná půlhodinová škvírka. (Ověřoval jsem si to radši předem na webu, o internetových stránkách podolského bazénu píšu jinde.) Jenže vejdeme se do ní, když někdo musí hlídat prtě, takže nemůžeme plavat oba najednou? Pak mi došlo, že tento týden jsou jarní prázdniny. A taky že jo. Takovou pohodu jsem ve velkém bazénu už dlouho nezažil. Oba jsme se shodli, že nám plavání moc chybělo.

Neznámí kolegové

Tak jsem zjistil, že jedna z významných postav českého internetu – Petr Staníček alias Pixy – je téměř stejný ročník jako já a studoval taky matfyz. Je fakt, že on byl malostranský informatik a já karlínský statistik, ale stejně je divné, že mi to jméno ve vzpomínkách nic neříká. Podobně Honza Brož, známá postava českého folku, se taktéž ochomýtal kolem trojských kolejí v době, kdy jsem tam občas chodíval i já. A taky nic, žádná osobní vzpomínka. Mám na sebe docela vztek, že jsem v době svých studií málo pařil a příliš se věnoval studiu. Kolik já teď mohl mít slavných kamarádů!

Jak zatajit podstatné

Průzkumy volebních preferencí je oblíbená potrava pro média, jakási politická liga běžící souběžně vedle fotbalové a hokejové ligy. Co na tom, že statistická chyba, zejména u stran s malým počtem voličů, je v řádu procentních bodů, takže partaj, která zaznamenala v průzkumu 4 %, by klidně ve skutečnosti mohla mít dva nebo šest. Pokles z 2,9 % na 2,1 % vyvolává téměř paniku, a přitom je to vlastně normální náhodný výkyv.

Agentury ovšem informace do tiskových zpráv poněkud filtrují. Příkladem je tisková zpráva TNS Factum. Nejdřív se píše o parlamentních stranách, až na závěr se mimochodem podotkne, že by se do parlamentu dostalo i Sdružení nezávislých kandidátů. To má přitom přibližně o procentní bod vyšší preference než US-DEU (ano, rozdíl je v pásmu statistické chyby, ale rozhodně SNK nemá méně než US-DEU). To je, jako by sám ve zprávách řekli (fanoušci dotyčných klubů prominou): "Vedou Pardubice, Slavie je čtvrtá a Sparta šestá. Jo a abych nezapomněl, na třetím místě je nějaké Kladno." Protože lidi nečtou pozorně a hlavně do konce, efekt je jasný – SNK nikdo nebude znát.

Napadá mě paralela s internetem, speciálně s prohlížeči. Stejně jako pod pojmem "politická strana" si dnes většina lidí představí jen onen vykutálený parlamentní pětilístek, "internetový prohlížeč" znamená pro devět lidí z deseti hračku strýčka Billa. Aťsi je různých prohlížečů třeba sto, aťsi mají lepší vlastnosti, méně chyb, prostě narážejí na bariéru částečně mediálního a převážně uživatelského nezájmu.

Deska Bůhví

Poslechl jsem si první "velké" CD skupiny Bůhví. Oni tedy už dřív nahráli několik desek, ale délkou to byly spíš demáče nebo singly. A jak se mi to líbilo? Muzikantsky skvělé, textově občas depresivní. Víc si přečtete v úterý 9. března na Ifolku.

Co když se to bude hodit

Co děláte s články na Internetu, ve kterých jsou pro vás zajímavé nebo důležité informace? Já nic.

Jiří Bureš v rozhovoru na Dlouhém webu říká, že jeho blog mu slouží jako znalostní databáze. "Dřív jsem si většinou každý zajímavý článek nebo každý krátký programový kód vytiskl a založil. Teď to blognu a mám vystaráno. Už mockrát mi vlastní blog posloužil jako sklerotník."

Přemýšlel jsem o tom celou dobu, co jsem si v práci dělal oběd. Díky internetu kolem člověka proudí ohromná kvanta informací, občas si o některé řekne, že by mohla být užitečná, a chce si ji uschovat. Ale jak?

• Ukládání celé webové stránky je blbost.
• Poslat si článek mailem je lepší metoda, ale zdaleka ne u všeho to jde.
• Poznamenat si adresu článku je trochu rizikové, protože po čase nemusí adresa existovat nebo je na ní něco úplně jiného.
• Zkopírovat text do textového souboru a uložit je asi nejpraktičtější, ovšem kdybych denně ukládal vše, co mi přijde zajímavé, brzy se v tom nevyznám.

Nakonec jsem dospěl k závěru, že nejefektivnější je pro mě nic nikam neukládat a spolehnout se na internetové vyhledávače. Koneckonců čím dál častěji říkám "najdu to na internetu" než "zeptám se někoho" nebo "koupím si o tom knížku".

Vlastně žijeme ve šťastné době. Minulé generace, vedeny realitou socialistického hospodářství, schraňovaly do kůlen a garáží neuvěřitelnou veteš, co kdyby se někdy hodila. A informační veteš často nahrnuly do krabic a zadních řad knihoven. Díky ohromnému úsilí lidí, kteří makají na vyhledávačích, stačí dnes jen vyťukat heslo a zmáčknout Enter. Úžasné.

Co to je pěkné počasí

Jednou z mých oblíbených relací v médiích je předpověď počasí, pokud v ní hovoří opravdický meteorolog a ne jen redaktorka čtoucí textovou předpověď z ČHMÚ. Nejde ani tak o zákopčaníkovské legrácky a slunce v duši, jako o pocit, že mluví někdo spolehlivý.

Horší ovšem je, že i meteorolog – snad ve snaze přiblížit se masám – počasí nejen předpovídá, ale označuje přívlastky. Takže má-li celý den pršet, dozvíme se, že bude špatné počasí, má-li se vyjasňovat, bude se počasí "zlepšovat". Tenhle zvyk pak vydrží lidem z Komořan i v extrémních podmínkách, například v loňském šíleně parném létě po ojedinělém dešti sliboval pan Seifert zlepšování počasí, konkrétně jasno s teplotami kolem 31 stupňů. O tak "pěkné" počasí jsem věru nestál a nebyl jsem sám.

Zajímalo by mě, jestli teď, počátkem března, kdy je mimo Prahu nasněženo, na horách ideální podmínky, ale mrazivo a vůbec nebřeznově, je hezky, nebo ošklivo. Podle sluníčka venku bych řekl, že hezky; podle toho, že lidi už čekají na jaro, hnusně.