Šuplík Honzy Hučína

Stahování (prý) nezabíjí hudbu

Díky zmínce na Digiwebu jsem si přečetl výsledky studie, z nichž vyplývá, že stahování hudby po internetu nemá významný vliv na pokles prodeje nahrávek. Je až zarážející, že pokles prodeje o jeden nosič odpovídá 5000 (sic!) stažení písničky. Ale asi na tom něco bude. Hudbu si tedy moc nestahuju, pravda, ovšem i tak si myslím, že stáhnout si pár písniček a nejít si kvůli tomu koupit desku zas tolik nesouvisí. Našel jsem hned několik důvodů:

• poslech z počítače je pořád méně pohodlný než z klasického CD – to lze přehrávat na více místech
• u dost věcí právě díky stažené ukázce vím, že tohle bych si teda určitě nekoupil
• u dost věcí mě naopak stažená ukázka podnítila k zájmu o interpreta, takže možná jen díky tomu, že jsem si stáhl něco z jeho nahrávek, si půjdu koupit celou desku

U nás je zastáncem stahování a dokonce volného kopírování známý písničkář Jan Burian. Ze začátku jsem jeho heslo Kopírování zachraňuje hudbu bral spíš s úsměvem, ale začínám mu rozumět.

Související:Sdílení prodeji CD podle studie neškodí

Poslouchal jsem Vepřeka a Ulrychovce

Zvláštní. Skoro pokaždé mi dohromady vyjdou dvě dost odlišné desky. Možná si to tak už podvědomě volím, aby se mi jeden styl neoposlouchal.

Na Karla Vepřeka jsem byl speciálně zvědavý. Vím, že občas hraje se Sváťou Karáskem, což mě u jeho spíš introvertní povahy překvapuje. Album Artinodhás se dá shrnout vlastně jednoduše: zhudebněná poezie silných, ale těžkých textů (např. Bohuslava Reynka), zpívaná a občas spíš recitovaná hlasem s krylovským výrazem za minimalistického doprovodu, tvořícího převážně zvukové plochy bez výrazných detailů. Nevhodné do auta, nehratelné v rádiu, ale pokud se člověk donutí zastavit a naslouchat, texty ho osloví. Nejdřív jsem chtěl v bodování dát jen pět bodů, pak jsem přitlačil na šest a možná půjdu časem ještě výš.

Určitě ale Vepřek nepředstihne sourozence Ulrychovy. Šumaři jsou takový půlrok v hudbě. Čas trochu zkrátil Petrův hlas, leccos vyzpívá s obtížemi a ve sborech má občas intonační problémy, naopak Haně léta prospěla. Moc hezké texty – v lidovém duchu, a přitom bez folklórních klišé, fantastická aranžmá s nádhernými detaily v cimbálu a houslích (nepochybně Dalibor a Katka Štruncovi). Dal jsem osm a říkám si, jestli bych neměl přihodit ještě bodík. Jenže to bych pak asi přidal i Ivanu Mládkovi. To jsou dilemata, co?

Terebint a Ester (Kočičková)

Pokračuju v sérii postřehů z poslechu desek, které zařazujeme do hodnocení na iFolku. V předchozím dílu jsem se naoko obával, že brzy budu dávat jen desítky, poslední dvojposlech mě však od nejvyšších met zas poněkud vzdálil.

Už po minutě jsem pojal podezření a při druhé písničce jsem věděl skoro jistě, že Terebint je křesťanská skupina. Hlasy nádherně sezpívané, ve sboru ještě přesvědčivější než sólově, akustický folk bez chyb a ze zajímavými hudebními detaily. Ale taky rozvláčné písně a texty tu mírně, tu ofenzívně evangelizační. Mezi křesťanskými folkaři z Brna a okolí určitě špička, v celorepublikovém rybníce lepší průměr. Doprčic, proč lidi s tak pěknými hlasy a hudebním cítěním nehrají taky nějaké "normální" písničky?

Zatímco z vícehlasu Terebintu je cítit někdy až posvátná úcta, Ester Kočičková si nebere servítky. Byl jsem připraven na absurdní a černý humor, ale dočkal jsem se zejména v první půlce desky hudebně-textového chaosu. Za nejsilnější písně považuju ty s klavírem laděné do šansonu, naopak přítomnost příliš mnoha nástrojů vzbuzuje u mě dojem bezradnosti. A rozmotat klubka myšlenek se při prvním poslechu moc nedaří. Myslel jsem, že bych někdy zašel na živý koncert, ale trochu jsem si to rozmyslel.

Poslouchal jsem Nezmary a La Mestu

Do hlavy mi prošly další dvě desky. Přesněji dvě a půl: Nezmaři vydali k 25 letům skupiny dvojalbum, La Mesta jen skromné demo. A zase jsem v bodování rozdal víc, jestli to takhle půjde dál, budu letním deskám dávat jen samé desítky. Obě kapely se s tím nepáraly, protože si alba pořídily jako živé záznamy vystoupení.

Dvojalbum Nezmarů je koncertní živá nahrávka, ve které je hodně mluveného slova k historii kapely, několik archivních snímků dřívějších členů, různé kuriozitky a samozřejmě současné písničky skupiny. Na první poslech bezva, na ty další se projevuje obvyklá slabina nahraného mluveného slova a zejména vtipů. Na koncertě se na to nepřijde, ale z nahrávky je slyšet, že na dost místech je pořád díra po čtvrtém hlasu. Nebo je to jen nezvyk? To ale posluchač neřeší. I tak ovšem deska přináší ohromnou radost z muziky, jaká je pro Nezmary typická.

La Mesta si natočila demo v živém vysílání Radia Proglas. Z toho vyplývá nestudiový zvuk a i krátký rozsah. Škoda obojího, protože muzika je to zajímavá, zpěvná a veselá, zdaleka se vyhýbající bluegrassovým šablonám a rozhodně perspektivní. Jen doufám, že kapela první desku neuspěchá a sežene dost kvalitního materiálu.

Poslouchal jsem Poutníky a Martina Žáka

Pustil jsem si do sluchátek další dvě desky, které hodnotíme na iFolku. Už jsem psal o poslechu Douda bandu a Nostalgie, další dvě CD mě potěšila trochu víc.

Poutníci žijí i bez Roberta Křesťana, stále to je newgrass až folk, místy dost složitý a propracovaný, hraný na klasické BG nástroje. Na CD Pláč a smích ale občas nečekaně vystrčí své konektory i různá elektronická udělátka. Celkový dojem je mírně rozpolcený, vedle drsných hitovek jsou jemné náladové spisovné písně, aranžmá je spíš pohled do plného neuklizeného šuplete nápadů, ale plusové body převažují. Jo a Jirka Mach zpívá skoro jako Robert Křesťan.

Nejsem tanečník, ale country tance mi přišly jako dobrá zábava, když to není celé odpoledne a večer. Stejně tak 16 old-time country dupáren nahraných Martinem Žákem a Starou almarou je veselá muzika k tanci, která po čase začne k pouhému poslechu nudit. Není divu, když různých temp a rytmů country tanců tak moc není a skoro všechna sóla obstarávají housle. Na samostatný koncert by se to velmi nehodilo, na countrybál velmi hodilo.

A co bude dál? Mám tu dvojcédéčko Nezmarů, Terebint, Karla Vepřeka, ale možná se pustím do něčeho úplně jiného...

Poslouchal jsem Douda band a Nostalgii

Dotáhl jsem do práce sluchátka, zapojil do zvukovky a konečně můžu poslouchat, co nového se urodilo na poli FCT hudby. Jako první to odnesla cédéčka Douda bandu – Na jabloni a Nostalgie – Nostalgický balon. Nebudu sice tak ostrý jako Klof, ale ani jedno mi nepřišlo jako velká sláva. Koneckonců, podívejte se, kolik jsem jim dal bodů v průběžném hodnocení desek.

Douda band je ostravská folková skupina. Pár sekund to vypadalo na zajímavou a nápaditou muziku, načež se kompaktní hmota rozpadla (ba rozplizla) do nenápaditého mírně depresivního globálního folku, ve kterém splývá jedna písnička s druhou a všechno je pořád tak nějak stejné. Ba i cikánská Joj mamo je odzpívaná folkově. Pocitu nudy neodpomůže ani technická dokonalost a přesnost.

Nostalgie jistě nečekala, že se její deska dostane na špičku hitparád, ovšem i tak si kladu otázku, jestli se pro ni nedalo udělat víc. Zvuk totiž působí, že byl nahrán doma v obýváku na dva mikrofony do kazeťáku. A množství drobných chyb napovídá, že asi na opravy nebylo moc času. Inu budiž, ne každý má pár desítek tisíc na studio. Pokud odečtu technickou stránku, má Nostalgie smůlu v tom, že existuje kapela Paběrky, která má podobné nástrojové obsazení a také ženský dvojhlas, jenže je ve všech směrech o jednu až dvě třídy lepší. I v textech. Ale Nostalgie jistě najde vděčné posluchače, kteří mají podobně upřímné (až naivní) vidění světa.

Byl jsem na Portě

Kde jsou ty časy, kdy na předkole Porty bývalo v sále čtyřicet, padesát lidí. Včera jsme soutěžili už pošesté s Pětníkem a kromě pětičlenné poroty a zvukaře nás poslouchalo tak deset, no možná patnáct dalších lidí. Je fakt, že v Praze se chodí na živou muziku čím dál míň, natož na nějaké předkolo Porty.

Tak mi přišlo trochu líto snaživců, kteří začínají a potřebují, aby jim někdo zatleskal, aby měli pocit, že to stojí za to. Kdyby ten Mlejn nebyl tak z ruky, možná bych tam včera zůstal déle a dělal nadšené publikum.

Indies se rozjelo

V březnu se zpravidla moc desek nevydává, ačkoliv lidé se z vánočních výdajů už trochu zahojili. Proto je ediční exploze Indies Records načasovaná velmi dobře. Nechybí desky mladých a nadějných. Z nich mě speciálně lákají dvě: Koňaboj loni vyhrál diváckou soutěž na festivalu Zahrada, a to je co říct; na druhou stranu podle toho, co jsem od nich zatím slyšel, jde o hodnější variantu Čechomoru. Sestrám Steinovým jsem před dvěma roky strhal první desku a velice mě zajímá, co se změnilo.

Moc rád bych oběma dal hodně bodů v hodnocení desek na iFolk.cz. Nekecám. Ale to se pochopitelně uvidí či uslyší podle desky.

Pochopitelně jsem zvědavý i na další tituly. Karel Vepřek je zvláštní postava, nějakou dobu šéfoval doprovodné kapele Sváti Karáska, pracoval (nebo pořád ještě pracuje?) v Českém rozhlase, vždycky na mě působil spíš introvertně. Taky se deska jmenuje Artinodhás, přečtěte si to pozpátku. Dagmar Andrtová byla vždycky svéráz, ovšem jestli indísové půjdou do reedice jejích prvních elpíček, pochutnají si možná i ti, kdo alternativu zas tak moc nemusejí. Hromosvod vůbec neznám. U nich aspoň zaručeně nebudu nijak předpojatý.

Deska Bůhví

Poslechl jsem si první "velké" CD skupiny Bůhví. Oni tedy už dřív nahráli několik desek, ale délkou to byly spíš demáče nebo singly. A jak se mi to líbilo? Muzikantsky skvělé, textově občas depresivní. Víc si přečtete v úterý 9. března na Ifolku.